|
Po rozruchu kolem rodiny Pižeonů se situace v muzeu zase vrátila do starých kolejí a Pacourek se mohl dospat. Na další noční službu přišel odpočatý, rychle vyřídil služební povinnosti a šupem za Vlašákem do uměleckohistorické expozice. Ale co to? V expozici barokního umění nebyla po Vlašákovi ani stopa, tedy skoro ani stopa. Na koberci svítilo tmavé kolečko, které dávalo tušit, jak dlouho tu Vlašák stál. Pacourek se vyděsil, že mu během péče o holuby někdo ukradl nejlepšího muzejního kamaráda. Začal běhat po muzeu a zoufale volal: "Vlašáku, Vlašáčku, kam jsi zmizel?" "Pane Pacourku, buďte v klidu," zavolal kdosi z expozice gotiky. "Vlašáka vzali do lazaretu, aby mu vyčistili kabát. Má jet někam na výstavu do Němec, tak aby nám prý nedělal ostudu. Už dlouho nikde nebyl." Pacourek se uklidnil a začal pátrat, kdo to s ním mluví. Došel až k prastaré gotické truhle, která byla jedním z nejváženějších exponátů muzea. "Děkuji za zprávu, už jsem se lekl, že jsem Vlašáka neuhlídal a někdo ho ukradnul." "Nebojte," odpověděla truhlice. "Kdyby někdo ukradnul Vlašáka, tak by ho rychle vrátil, protože s tak upovídanou konvicí by nikdo nevydržel," vtipkovala truhlice a důvěrně dodala: "A beztak - Ωman by to nedopustil." Pacourek si vzpomněl na Vlašákovy rady a dodatečně se truhlici představil. "Dobrý večer, madam. Jmenuji se Gustav Pacourek a je pro mě ctí s Vámi hovořit." Truhlice mu opáčila stejně: "Milý pane Pacourku, těší mě, že Vás konečně osobně poznávám. Jmenuji se Beatrice da Venezia. Kdybyste zase někdy potřeboval moji pomoc, můžete se na mě obrátit, ovšem pouze v těchto nočních hodinách, jak jistě víte." Pacourek si cenil vstřícnosti staré truhlice, která byla na svůj věk 764 let stále svěží a měla o všem v muzeu dobrý přehled. "Vlašáka najdete v restaurátorských dílnách, ale my jim tu neřekneme jinak než muzejní lazaret." Pacourek poděkoval a běžel do suterénu muzea, kde měli muzejní restaurátoři Strakapoud a Brabenec svoje království. Mezi policemi a na stolech, plných různého nářadí a chemikálií, leželi, vzdychali nebo spali muzejní exponáti s různými nemocemi. Když Pacourek vešel, stál uprostřed místnosti Vlašák a zrovna exponátům vyprávěl nějaký strašidelný příběh. ".... a nebohé plechové vázičky se zmocnila tak strašlivá koroze, ouplně ji sežrala, až se konvička rozpadla na pouhej zrzavej prach a neštěknul už po ní ani pes." "Búúúú, fňuk, buúúúú, já se bojím," ozvalo se vzadu ze Strakapoudova regálu. "Já nechci, aby mě šežrala korože, já se korože bojím, buúú." Rozparáděný Vlašák si fňukání moc nebral a začal hulákat na příchozího Pacourka: "Čiao parťáku, zrovna tady vyprávím kámošům něco hezkýho na dobrou noc, ale asi se mi to nějak vymklo kontrole, hehe. Co dělají ty tvoji urozený holubové. Podle mě byli spíš uhozený než urozený, checheche." Pacourek byl rád, že Vlašáka našel, ale hned mu rázně vyčinil: "Hele Vlašáku, nestarej se o holuby a koukej se vzpamatovat. Vůbec to od Tebe není hezké, že se tady vytahuješ na ostatní, co tu kolem marodí. Muzeum nemá peníze na to, aby je všechny uzdravilo. Oni za to nemůžou, že nejsou třeba z mědi jako Ty. Ty chytneš akorát tak měděnku a zezelenáš, ale co ty ostatní rezivějící chudáci?" Vlašák se na chvilku zastyděl a snažil se z prekérní situace rychle vybruslit: "No dyť se zas tolik nestalo. Kámoši jsou v pohodě, jen tady někde bulí nějaký muzejní škvrně." "Já nejšem žádný škvrně, ale funkčionalistický budík Jošef Kienzle. Muzejníci mě pšed rokem koupili v jednom vetešnictví. Protože jsem neměl ručičky, tak jsem nebyl moc drahý, ale protože mi nemůžou sehnat náhradní ručičky, tak tu už rok trčím a bojím se, že žrežnu." "Nefunkční funkcionalistický budík, to je teda gól," vyprsknul Vlašák smíchy a pokračoval: "A jinak jsi v pořádku, jako jestli nemáš o kolečko navíc nebo tak něco?" "Tak to bych si vyprošoval, jšem jinak zcela zdráv, jen se občas potšebuju natáhnout," hájil se Kienzle. "A špatně še mi mluví, protože mám vyčachtané vtežinové kolečko. A nemůžu se taky podrbat, když nemám ručičky." Pacourek pohladil budík po ciferníku a snažil se ho rozptýlit žoviální mluvou: "Milý Josefe, nebojte, někde seženeme nějaké ručičky, co Vám budou pasovat!" "Můžete nám vyprávět, jak jste o ty ručičky přišel?" zeptal se zvědavý secesní věšák Thonet, který doposud stál tiše v koutě. "Ale to je taková šmutná hištorie. Narodil jsem se v Komotau, česky to je Chomutov, v jedné moooc slavné továrně, co vyrábí hodiny do celého švěta. Tam si mě koupila jedna šlečna, co dělala v Aussigu posluhovačku v jedné bohaté rodině. Jednou ale začalo v Aussigu zemětšesení či co. Všechno se tšáslo, domy padaly, lidi utíkali a pak pšišli nějací lidé v uniformách a jeden z nich šíkal ‚Davaj časy' a bral všechno, co tikalo. Sebral dokonce i jedny věžní hodiny a na obou rukách měl náramkové hodinky až po loket. Házel nás všechny do jednoho pytle a v tom zmatku mi ty ručičky ulomil. No a pak nás všechny prodal do toho vetešnictví." "To musel bejt asi nějakej hodně vášnivej sběratel," uvažoval Vlašák. "Tím si nejsem tak jistý, když tady kolegovi ulámal ručičky a nakonec ho prodal," oponoval mu Pacourek a pokračoval: "Teď už je to ale jedno. Ručičky jsou fuč. Musíme Kienzlemu pomoci, aby tady nefňukal a byl v pohodě." Jak už jsme několikrát poznali, dokázal si Pacourek poradit v každé situaci, kor když rozuměl řeči muzejních exponátů. Za týden po své první návštěvě muzejního lazaretu přišel za nic netušícím panem restaurátorem Strakapoudem. V ruce držel papírovou krabičku a povídá: "Pane Strakapoud, nehodily by se Vám tady nějaké součástky na budík?" Strakapoud odložil kladivo, které bylo jeho nejoblíbenějším pracovním nástrojem, podíval se do krabičky a zaradoval se: "Hýmlhergot, a víte, že hodily! Čekám tu na ty verky jak na smilování. Mám tady už pěknou dobu jednoho malýho budíčka, jen doufám, že ho najdu v tom svým brajglu." Pacourek se ochotně nabídl s hledáním, protože věděl velmi přesně, kde je Pepa Kienzle od jejich posledního setkání zastrčený. "Mockrát Vám děkuju, jak se Vám to povedlo, pane Pacourek?" špitl vděčně již nešišlající Kienzle po Strakapoudově dvouhodinové operaci. "Ale, to nestojí za řeč. Zajel jsem v sobotu do Chomutova a u jednoho starého hodináře jsem za babku nabral spoustu náhradních dílů. Tak kdybyste někdy něco potřeboval, stačí říct." Panu Strakapoudovi se podařilo budíka opravit až na závěrečné osazení zadního chromovaného víčka s nápisem 'Made in Czechoslovakia'. Trochu si pomohl zobákem, což se ale Kienzlemu vůbec nelíbilo. "Au, au, au, au," úpěl budík pod údery Strakapouda. Sténání budíku tahalo Pacourka za uši, protože jako jediný rozuměl řeči muzejních exponátů, a dovolil se hned ozvat: "Pane Strakapoud, nenecháte závěrečnou kompletaci kolegovi Brabencovi?" "Máte recht," odpověděl Strakapoud. "Nějak mi tu ten deklík neštymuje, je zašprajcnutej a nemůžu najít svůj vercajk. Brabenec je tu v muzeu fachman na takovou tu mravenčí práci, dá to do richtiku." Odpoledne se už z depozitáře historických hodin ozývalo Kienzleho spokojené tikaní, jako kdyby někde předl mechanický kocour. "Tak, tak, tak - je to, tak, tak, tak," vrněl si natažený a promazaný Kienzle a byl Pacourkovi z duše všech svých koleček a osiček vděčný za vykonanou pomoc.
|
|